L'unità dei cristiani?

Ci sono due ragioni molto importanti, racchiuse nel versetto della preghiera sacerdotale di Gesù nel Cenacolo: perché tutti siano una cosa sola; come tu, Padre, sei in me e io in te, siano anch'essi in noi, perché il mondo creda che tu mi hai mandato.

1) volontà del Signore

2) scandalo che impedisce al mondo di credere

Ma quale sia la strada per superare le divisioni? – Io temo, che l’entusiasmo che ha acceso nei cattolici (e non solo) il Concilio si stia esaurendo da un bel po‘. Certo, quà e là sembra si siano fatti i passi importanti. Ma in fin dei conti, sembra che in generale ogni chiesa vorebbe rimanere così com’è. Gli ortodossi sono autocèfali, le chiese sorte dalla riforma si accontentano di una unità invisibile. D'altra parte, in certi posti o gruppi si fa un'unità finta, rinunciando al vero dialogo e mascherando le differenze, rinunciando alla verità.

Ma non ci è permesso di rinunciare nè alla verità, nè al desiderio dell’unità da portare nel cuore. Ci viene chiesto di pregare (e non solo una settimana ogni anno). Perchè pregare significa anche riconoscere, che l’unità dei cristiani non è nelle nostre capacità, nelle possibilità delle forze umane. L’unità non viene dal basso ma dall’alto, non la possiamo costruire noi. L’ecumenismo è lasciare a Dio quello che è suo: attraverso le divisioni e i peccati chiamare l’uomo all’unità con sé.

Kázání o třetí neděli v mezidobí

Dnešní čtení dávají na první pohled dojem jakéhosi odpočítávání, conto alla rovescia.

1)    čtení, Jonáš: Ještě 40 dní...

2)    čtení, Pavel: Máme málo času (čas je krátký)

3)    evangelium: naplnil se čas

V každém z těch tří případů ta hodina X znamená něco jiného: trest a zničení v prvním případě, paruzie v případě druhém a v evangeliu Boží království. Ale ve všech třech případech je rozhodujícím prvkem čas. A možná ještě přesněji: krátkost času, skoro bych řekl časová tíseň.

Je zajímavé, že první i poslední slova Bible mají souvislost s časem. Na počátku… a přijdu brzy… 

V mezidobí, které není jen liturgické, žijeme my. A také pro nás má čas, možná jeho nedostatek, zásadní význam. Jenomže ve všednosti každodenního života se nám může toto napětí ztrácet. Ještě sice říkáme „na tvůj příchod čekáme“, ale na co opravdu čekáme, k čemu tíhneme, k čemu směřujeme, co je tím, co nás znepokojuje a žene pořád dopředu? Často se mi zdá, že nejsme dost silní, abychom obstáli v normálním běhu času. Potřebujeme proroky, aby nás vyburcovali jako Jonáš ninivské. Potřebujeme znovu a znovu chápat, že času je málo. Normální, běžný, všední čas se může stát časem velmi mimořádným, když ho dáme Bohu, aby nebyl časem naším, ale Božím.

Pojďme ale k obsahu těch časů. Může zdát, že mezi prvním čtením a evangeliem je souvislost, dokonce soulad. V obou čteních, infatti, se hovoří o obrácení, dokonce se volá k obrácení. Jenomže Jonáš straší nebo spíš vyhrožuje: ještě 40 dní a Ninive bude vyvráceno. Ježíš naopak ohlašuje dobrou zprávu: přiblížilo se Boží království. Je to celý rozdíl mezi starým a novým zákonem, mezi myšlením farizeů a Ježíšovým, mezi zákonictvím a životem milosti. Už se není třeba se obracet a konat spravedlivé skutky, aby sis za to zasloužil Boží lásku. Je to právě naopak: Boží láska sama přišla k tobě, přiblížilo se Jeho království a ty v něm smíš být synem krále. Ve SZ platilo: protože konáš dobro, jsi ospravedlněn před Bohem. Teď je tu ale NZ: jsi ospravedlněn, zdarma, boží láskou, vykoupením v Kristu Ježíši. Boží království je tady: a proto se obrať a uvěř té radostné zprávě, uvěř, že tě Bůh má opravdu tolik rád. Jsi ospravedlněn a proto teď už nesmíš žít podle těla ale podle Ducha. Ještě jednou: dřív platilo: napřed obrácení, potom spása. Dnes je ale platí: nejprve spása a potom obrácení, pokání a spravedlivé skutky. Dnes přišla do tohoto domu spása říká Ježíš u hříšníka - a člověk ani nemůže jinak: a volá: nahradím...

Vidíme ale také, že tato plnost času, toto evangelium o Božím přiblížení se, vstoupení do našich dějin není vypravováním o Bohu-dobráčkovi, který je vlastně slaboch. Ne. Pán volá člověka k tomu, aby se cele daroval, aby už nikdy nežil sám sobě, jinými slovy, zve nás k Božímu životu už zde na zemi. Nemusí to být vždy lehké, jsme slabí a zemská přitažlivost, abychom tak řekli, je velmi silná. Bylo by to dokonce nemožné, kdyby nám Bůh nedal svého Ducha, toho, který je Pán a dárce života, toho, který i nás uschopňuje žít tímto úplně novým životem.

Na tomto místě, bychom mohli rozvést do podrobností druhé čtení. Jen krátce. Hovoří o čase tohoto nového života. O čase, který znamená správně hodnotit věci tohoto světa. To, jakým způsobem to říká, může na první pohled vypadat jako výzva k nezodpovědnosti. Jde ale o něco jiného, a totiž o správné ocenění tohoto světa. Vzhledem ke Kristu se všechno relativizuje, absolutní hodnotou je jen Boží láska, projevená v Kristu Ježíši. Ta bude trvat bez přestání (1Kor 13). Vše ostatní pomíjí, a proto má být touto láskou poměřováno.

Nakonec ještě jedna věc: toto všechno je velmi osobní. Věřte evangeliu! neznamená věřit učení, ale věřit Ježíši. On je ta „dobrá zpráva“. On je Pán, můj Bůh, mé všechno. Amen.

Lidem dobrá vůle

"Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle." Tradiční forma těchto slov nás vlastně trochu mate. Ve skutečnosti se tu totiž nemluví především o dobré vůli lidí, ale o dobré vůli Boží vůči lidem. ...lidem dobrá vůle. Pokoj lidem, Bůh v nich má zalíbení. Vánoce zvěstují Boží dobrou vůli k nám, říkají, že všichni máme šanci.

Přeji všem, kteří zabloudí na tento web, aby zakusili Boží dobrotu, která se zjevila právě o vánocích. Kéž v nás všech tajemství vánoc probouzí hlubokou lidskost, dobrotu, i vědomí že jsme Bohem chtěni a milováni.

S vděčností vzpomínám na vánoce, kdy nás v Nepomucenu navštívil prezident Václav Havel a děkuji Bohu za jeho život. Jsem hrdý, že jsme v pohnutých dobách nalézání svobody směli mít jako prezidenta člověka dobrého, poctivého, statečného a skromného. Byl svědkem toho, že víra v pravdu a lásku není jen plané snění, ale že je to síla, která dává prostor životu a svobodě i tam, kde by se jim podle všech lidských předpokladů dařit vůbec nemělo. Requiescat in pace!

Jan Mráz, rektor Nepomucena

Vánoční strom z ČR, vánoce 1999

Jsem už dlouho hluboce přesvědčen, že dobrá budoucnost této civilizace závisí na tom, jak dobře a rychle začne lidstvo nalézat a znovu chápat ty naprosto zásadní duchovní hodnoty a principy, jež jsou společné všem náboženstvím. Všichni přece víme, co k nim patří: úcta k zázraku stvoření, stvoření světa, přírody, života a lidské bytosti, jakož i úcta k mravnímu řádu, který z tohoto zázraku vyrůstá. Jsem si jist, že bez velké obnovy těchto hodnot může lidstvo jen těžko čelit všem civilizačním hrozbám, jež se nad ním vznášejí.

Václav Havel při předávání vánočního stromu, Vatikán, 18.12.1999